Divoké děti: 5 skutečných příběhů moderního Mauglího

Všichni jsme v dětství četli „Mauglího“ a sledovali film o Tarzanovi. Ze stránek knihy i z televizních obrazovek zní idylicky příběh dítěte, které bylo adoptováno a vychováno hejnem divokých zvířat. Ve skutečnosti se takové příběhy dějí i v reálném životě a věřte, že do spisovatelových fantazií mají hodně daleko. Děti vychované zvířaty vypadají strašidelně a ze situací, ve kterých se nacházejí, prostě mrazí krev.

Taková miminka se nazývají divoká nebo divoká. Každý rok se na světě najde několik divokých dětí – a to nejen v lesích, ale i ve městech, v sociálně slabých rodinách. Taková miminka vyrůstají na smetištích, v opuštěných bytech či kůlnách s nevyhovujícími rodiči – alkoholiky, narkomany nebo lidmi s duševními poruchami. Sociální izolace vede k tomu, že děti zcela ztrácejí svůj lidský vzhled a napodobují zvířata. A bohužel zdaleka ne vždy je možné je rehabilitovat.

Fotografka Julia Fullerton Batten upozornila na problém divokých dětí. Její fotoprojekt „Divoké děti“ je založen na skutečných příbězích. Každý z těchto obrázků je fragmentem skutečného, ​​děsivého a navždy zlomeného života.

Vlčí dívka z Mexika

Marina Chapman žila pět let v džungli mezi opicemi / foto Julia Fullerton-Batten

Julia Fullerton Batten se o tomto příběhu dozvěděla z novin, takže nemůže ručit za jeho přesnost. Stalo se to ostatně už docela dávno, v roce 1845. Tehdy obyvatelé mexického města San Felipe poprvé spatřili ve smečce vlků holčičku, která běhala po čtyřech spolu s ostatními zvířaty a účastnila se stejně lovu. Napadala kozy a rvala je svými zuby: lidé ji několikrát viděli u potoka jíst mrtvou kořist. Říkali jí Lobo a několikrát se ji snažili chytit. Jednou se to podařilo, ale nepodařilo se přizpůsobit dívku lidskému prostředí. Musela být držena na vodítku, protože se Lobo celou dobu snažil utéct. Běhala po čtyřech, strhávala ze sebe oblečení a neustále vyla. O několik dní později Lobo prokousal lano a utekl do lesa. Poté už ji nikdo neviděl.

Psí dívka z Ukrajiny

Oksana Malaya žila ve psí smečce od svých tří let / foto Julia Fullerton-Batten

Tento hrozný příběh se stal na Ukrajině a není to tak dávno. V roce 1992 celou zemi šokoval příběh osmileté Oksany Malaya z Chersonské oblasti. Dívka byla nalezena v opuštěné stodole vedle psa. Neuměla mluvit, nejraději chodila po čtyřech, vrčela na lidi a snažila se je kousnout. Rodiče dítěte byli úplní alkoholici: matka porodila děti a vlastně je vyhodila na ulici. Ve třech letech se Oksana také ocitla za dveřmi: aby se zahřála, vlezla do psí boudy. Od té chvíle začalo miminko žít se psem Naydou a smečkou dalších psů, v noci prolézalo hromady odpadků a jedla s nimi zbytky a přes den spalo ve stodole. Jen o pět let později se podivnému dítěti věnovala sociální služba a odvezla ji do dětského domova. Odtud několikrát utekla místním psům. Nebylo možné obnovit duševní zdraví dívky do konce: nyní žije v neuropsychiatrické internátní škole ve vesnici Baraboy v Oděské oblasti.

Ptačí chlapec z Ruska

Partnery Vanyi Yudinové byli osm let pouze ptáci / foto Julia Fullerton-Batten

Vanya Yudin z Volgogradu netrpěla týráním rodičů. Rodiče, respektive moje maminka, ho vůbec neléčili. Ihned po porodu ji manžel opustil: žena se v šoku zcela stáhla do sebe a přestala se dítěti věnovat. Nevodila ho ven, nevodila k doktorům, Váňa nechodil do školky ani do školy. Celou dobu trávil v zamčeném bytě s ptáčky, které na rozdíl od dítěte žena velmi milovala. V jejím domě nebylo volné místo, vše bylo zaplněné klecemi. Dítě vyrostlo napodobováním domácích mazlíčků. V 8 letech, když byl konečně nalezen a odveden opatrovnickými úřady, neznal jediné lidské slovo, ale uměl cvrlikat a cvrlikat, mával rukama jako křídly a „kloval“ jídlo z talíře. .

Opičí dívka z Kolumbie

Holčičku Lobo z Mexika se nepodařilo zkrotit / foto Julia Fullerton-Batten

Jeden z mála příběhů divokých dětí se šťastným koncem. Marina Chapmanová byla unesena, když byla malé dítě a hrála si na ulici s ostatními dětmi. Z neznámých důvodů nechali únosci dívku v kolumbijské džungli. Dítě přibité k hejnu opic kapucínských: aby přežilo, muselo se naučit lézt po stromech, spát na větvích, získávat vlastní jídlo a komunikovat v opičím jazyce. Kapucíni ji vzali za svou: dítě nejprve krmili, hledali u ní vši a zahřívali ji svým teplem. Marina strávila v hejnu téměř 5 let, než ji chytili pytláci. Opičí dívku prodali do nevěstince, ale na prostituci byla ještě příliš mladá. Několik let tam pracovala jako služebná a pak utekla. O mnoho let později napsala Marina Chapman svou autobiografii „The Girl Without a Name“, ve které mluvila o životě mezi opicemi.

Kuřecí chlapec z Fidži

Vanya Yudin není jediné dítě „vychované“ ptáky. V roce 1980 bylo v Republice Fidži nalezeno dítě, které strávilo celý svůj život v kurníku. Sujit Kumar zůstal v raném věku bez rodičů - jeho otec byl zabit a jeho matka se rozhodla spáchat sebevraždu. Z příbuzných Sujita zůstal jen jeho starý dědeček, který vůbec nevěděl, jak s dítětem zacházet. Pro neposlušnost často zavíral miminko do kurníku a pak se rozhodl ho tam nadobro nechat. Až do svých 8 let žil Sujit se slepicemi a kohouty a neviděl jedinou lidskou tvář. Jen dvakrát denně ho děda chodil krmit ptáčky. Když bylo dítě nalezeno, přidřepl si, mával křídly, mlakal a snažil se zakokrhat. Vzali ho do opatrovnictví v pečovatelském domě, ale dlouho nevěděli, jak se rehabilitovat. Ukázalo se, že chlapec byl násilný a napadal lidi. Dlouhá léta strávil upoutaný na lůžku, než se k němu podařilo najít přístup jednomu ze zaměstnanců ústavu. Nyní se o něj stará, ale Sujit nebyl socializován.