Vyrůstali jsme bez internetu, nevolali jsme si, než jsme šli na procházku, učitelé nepsali žádné žádosti do rodičovských chatů a rodiče nám nemohli zavolat, když jsme přišli pozdě domů. Položit úkol po vynechání školy jsme šli ke spolužákovi, učili nás samostatnosti od kolébky, vždy jsme všechno snědli, měli jsme režim a byli jsme trestáni. Dnes už je rozvedená parta psychologů, kteří tvrdí, že každý z nás má z takové výchovy trauma z dětství. Ale vzpomínáme na naše dětská léta s něhou a potěšením, uvědomujeme si, že naše děti tohle mít nebudou... Ano, něco bylo divné a možná špatně. Ale tak to bylo u všech a dodnes máme své rodiče šíleně rádi a děkujeme jim za dětství!
Nebylo tam žádné společné spaní. Nyní mladí rodiče spí se svými dětmi téměř až do promoce. A naši rodiče nás učili, že rodiče spí odděleně a děti zvlášť a žádné požitky neexistují.
Učili nás samostatnosti. Sami jsme chodili do školy a zpět, uměli jsme si vařit vlastní jídlo už v první třídě, uklízeli jsme dům, když rodiče pracovali, a dokonce jsme se starali o mladší sestry a bratry. Hodiny jsme si dělali sami, sami jsme se také přihlašovali do kroužků a oddílů. A občas jsem musela šlapat na druhý konec města kvůli vyšívání, pletení, tanci nebo fotbalu. Všechno si dělali sami. Nyní se vše řeší telefonicky, pokud se rodiče nemohou s dítětem setkat ze školy, vzít ho do kroužku nebo s ním sedět doma, jsou spojeni prarodiče. Hráli jsme také sami. Samozřejmě, protože nyní se život stal mnohem nebezpečnějším než dříve.
Leváci byli přeškoleni na praváky. Vždycky mi to připadalo tak hloupé, ale dříve byly děti skutečně připoutané levou rukou k tělu, aby s ní prostě nezkoušely psát. Myslím, že je jedno, jakou rukou člověk něco dělá, hlavní je, že to dělá dobře.
Vždy jsme vše dokončili, protože nás k tomu starší donutili. Teď, pokud jsi všechno snědl, jdi a jdi. Také nás krmili od hodiny. Mimochodem, když byly děti miminka, tak jsem je taky krmila striktně každé 3 hodiny, protože to říkal doktor. Jak moc jsem tehdy trpěl já a jak moc trpěly moje děti...
Kluci v mém dětství byli všichni nakrátko ostříhaní a dívky častěji s dlouhými vlasy, mašlemi, ofinou. Teď je to naopak. Nesoudím, každý se vyjadřuje jak chce, ale zdá se mi, že dřív bylo všechno nějak organizovanější, teď mají školáci až moc svobody.
Byli jsme potrestáni. Ano, i já jsem lítal s pásem a nejednou jsem během dětství hájil svůj vyhrazený čas v rozích bytu. Ale u mě to bylo okamžitě odloženo, protože chovat se je nemožné. Teď to zkuste, dejte dítě do kouta, okamžitě začne zášť a pak vyplouvají na povrch traumata z dětství a rodiče budou rychle zapsáni jako jedovatí. Ale milujeme své rodiče, navzdory rohu a pásu. Dříve i ve školkách byly děti odkládány do kouta, ale nyní je dávají jen na vysokou židličku a i tak se to ne vždy podaří.
Měli jsme rutinu. Před školou jsme přes den spali, večer chodili spát ve stejnou dobu, také obědvali a večeřeli podle režimu. Teď, když dítě nechce přes den spát, nenutí ho, ale pokud rádo nespí do 12 v noci, není se čeho bát. No a když nechce boršč nebo kaši, to je nesmysl, tak si dá chipsy.
Plenky používáme zřídka. U prvního dítěte pro mě byly plenky vzácností. Dítě bylo spíše v plenkách, nebo prostě „hoopovalo“ na utěrkách. Ale za rok už jsme se s hrncem skamarádili. Nyní se plenky staly módou a mnoho maminek je nasazuje svým miminkům až do čtyř let!
A v mém dětství se rodiče svým dětem nikdy neomlouvali! A nebylo to špatné. Moderní rodiče se dětem omlouvají, následně vysvětlují, proč je potrestali resp křičeli na ně a pak si také koupili nějaký dárek na znamení usmíření, což já ne rozumět.
A jaké bylo vaše dětství a jaké zásady výchovy se svými dětmi dodržujete?
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/ranshe-bylo-po-drugomu-chto-bylo-v-nashem-detstve-i-nikogda-ne-proizojdet-v-detstve-nashih-detej-i-vnukov.html
