Od prvních dnů, kdy se Elif objevila v domě Yoruk-khans, si ji Kahraman vzal pod svoji ochranu.
Kahraman věřil, že za to mohou právě oni, že se dívka ze zoufalství rozhodla pro náhradní mateřství. Proto se jí všemožně snažil pomoci.
Kahraman více než jednou obdivoval Elifinu odvahu a laskavost. Kvůli záchraně dítěte byla připravena obětovat svůj život.
Byl přitahován k Elif, i když se přesvědčil, že jde o péči a vzrušení pro dítě.
Ale když Elif podruhé zachránil život svému nenarozenému synovi, uvědomil si, že je mu dražší a bližší než Defne.
Jalalův přítel zavolal Kahramanovi a řekl, že jeho matka vzala Elif na palubu. Kahraman spěchal do nemocnice a cestou se pokusil dostat přes Kiimen-chanim a Elif. Žádná ze žen však telefon nezvedla.
Když Kahraman dorazil do nemocnice, na recepci mu bylo řečeno, že všechny procedury s Elifem skončily.
Kahraman opustil nemocnici se slzami v očích. Má zpoždění... a nebude mít svého dlouho očekávaného syna.
Nedaleko od nemocnice uviděl Elif. Elif se k ní blížila a řekla, že nemůže. Neudělala to. Jeho syn také žije v jejím břiše.
Kahraman, šílený štěstím, objal Elif pro sebe. V tu chvíli z něj tato křehká žena udělala nejšťastnějšího člověka.
Po příjezdu domů Kahraman nikomu neřekl, že jeho syn je naživu, ale zároveň řekl Kiimen-khanim, že už syna nemá.
Když vešel do Defneova pokoje, z jejích očí pochopil, že Defne byla šťastná, že dítě zmizelo. Ano, opravdu se nesnažila skrýt radost.
Kahraman si uvědomil, že nikdo kromě Elif nemyslel na jeho city. Ani matka, ani manželka si nemysleli, jak je pro něj toto dítě drahé. Každý myslel jen na svůj vlastní prospěch.
A jen Elif, navzdory tomu, že nesla dítě někoho jiného, se ho nemohla zbavit, aniž by si promluvila s Kahramanem.