Sulejman a Ibrahim byli spojeni nejen se státními záležitostmi. Sultán zacházel se svým otrokem jako s přítelem, bratrem a svěřil mu nejen vládní záležitosti, ale také záležitosti srdce. Připomenout přinejmenším, když se Sulejman rozhodl o výklencích s Alexandrou Anastasií Lisowskou, o tom nevěděla ani sama milenka a Ibrahim si byl vědom všech věcí.
Taková důvěra panovníka lichotila Ibrahimovi a poté, co dostal nový post velkovezíra a podepsal jej rozkaz, že nikdo nemá právo ho popravit, dokonce ani samotný sultán, se Ibrahim pyšně postavil na stejnou úroveň s sultán.
Ibrahim stále častěji hovořil o své velikosti při jednáních s francouzským velvyslancem a vícekrát si říkal vrchní sultánský velitel.
Ibrahim měl mnoho nepřátel, kteří informovali panovníka o Pargalových prohlášeních, pouze Sulejman svému příteli pokaždé odpustil a poradil mu, aby bojoval proti své marnosti a hrdosti.
Ibrahim miloval a respektoval panovníka, ale on více miloval moc a peníze.
Ibrahim nakonec podkopal důvěru sultána s tím, že jde o státní záležitosti, a on sám šel do Manisy, aby si promluvil s Mustafou. Samozřejmě to nebylo bez Alexandry Anastasie Lisové. Byla to ona, kdo řekl Sulejmanovi, kde se vezír ve skutečnosti nachází, a navrhl, že připravují spiknutí proti panovníkovi.
Sulejmana dlouho trápily pochybnosti, ale když se zmocnil protokolu jednání na návrh Alexandry Anastasie Lisowské s francouzskými velvyslanci, které Ibrahim strávil, Sulejman nepochyboval - jeho přítel se stal jeho nepřítel.
Na schůzce s velvyslanci Ibrahim nazval lorda lvem a sám krotitelem, přičemž poznamenal, že bez jeho souhlasu panovník nevydal jediný výnos. A je to on - krotitel, který svým gestem vychovává lva - panovník.
Po přečtení protokolu pochopil Sulejman pravou tvář svého bývalého přítele a rozhodl se ho popravit. Ale sultán nevěděl, jak to udělat správně, a tak se obrátil na radu Qadi Efendi.
