Lidé se někdy chovají horší než zvířata. Například jsem nikdy neslyšel, že by psi opustili štěňata. A lidé v porodnici odmítají svá sladká batolátka s růžovými tvářemi a mohou dítě předat do sirotčince, když už vyrostlo. Koneckonců, to je zrada! Zvláště ve vědomějším věku. Pro některé jsou děti břemenem, křížem, ze kterého se jich chtějí dříve zbavit. Dobře, dobře, Bůh je takový soudce, ale proč si pak rodiče najednou vzpomínají na své dospělé děti, když se postavili na nohy a vybudovali si štěstí?
Když bylo Mišovi 8 let a šel do druhé třídy, jeho rodiče se najednou rozhodli poslat ho do sirotčince. Ani v mé hlavě se nehodí, jak můžete vyhnat své vlastní oči od své rodiny! Jak můžete jít k takové zradě? Mishina rodina neměla dostatek peněz, doslova přežily, a tak se rozhodly zbavit svých dalších úst tímto způsobem. A opustili mladší dítě.
Misha plakala, ale jeho matka mu slíbila, že jakmile se peníze zlepší, určitě ho vezmou zpět. I když se chlapec urazil, uvědomil si, že je to nutné. Svou malou sestru velmi miloval, chtěl pro ni všechno nejlepší a myslel si, že pokud na něj rodina neutratí peníze, dostane víc.
Roky ubíhaly, ale rodiče Míšu neodvezli, stále žil v sirotčinci. Samozřejmě, zpočátku přicházeli jeho rodiče jednou za měsíc, nosili mu nějaké hračky, sladkosti a potom jejich návštěvy byly čím dál méně časté. Když chlapec vyrostl, už si uvědomil, že ho nikdy nevezmou domů, že už nemá domov a že už nemá s čím počítat. Všechno pochopil správně, postupem času rodiče úplně přestali přicházet.
A Misha si najednou uvědomil, že se v tomto životě bude muset řídit sám. Byl to chytrý malý chlapec, studoval dobře a rozhodl se využít své schopnosti k tomu, aby v životě něco dosáhl. Studoval, hodně četl, kamarádil se s učiteli a se zbytkem dětí v sirotčinci.
A teď mu bylo 18 let, nastal čas po 10 letech opustit rodný sirotčinec. Bez problémů vstoupil na dobrou univerzitu, dostal dokonce místo v hostelu. A Michail se plně věnoval studiu. Pochopil, že se nemá na koho spolehnout a že nechce žít v chudobě, měl dost hladu v dětství a v sirotčinci, i když to pro něj bylo dobré, stále neměl všechno, co chtěl na dítě.
Skvěle promovaný muž z univerzity byl bez problémů přijat do praxe v prosperující společnosti. Tam se ukázal tak dobře, že byl pozván do stálého zaměstnání. Bylo pošetilé přijít o tak cenného zaměstnance.
Michailův kariérní žebříček právě vyletěl nahoru. Ve věku 30 let byl schopen proniknout do vůdců. Byl velmi pracovitý, odpovědný a také laskavý a delikátní v komunikaci. Byl pozván do televize, aby mohl zastupovat svou společnost, a tehdy se něco stalo ...
Michail přemohl sám sebe a dokázal zapomenout na své rodiče, stejně jako kdysi o něm. Paměť z dětství se v průběhu času vymaže a zbývají jen ty nejjasnější okamžiky, ale neměl ty spojené s otcem a matkou. Navíc Michail neměl žádné kontakty se svými rodiči, ale oni sami si o něm najednou vzpomněli a našli ho sami.
Setkání s mojí rodinou bylo napjaté. Nejprve rodiče požádali svého syna o odpuštění, poté začali mluvit o nešťastné dceři, která se vydala špatnou cestou, donutila své rodiče k dluhu a zmizela. Máma plakala a stěžovala si, že on a jeho otec nemají co splácet stejné dluhy, a byly tam i půjčky. Michael začal žádat o pomoc. Začali říkat, že je jejich pokrevní příbuzností, že jim chybí, že plakali 25 let, že peníze se nezlepšují, pokaždé, když se něco stalo, a nemohli ho vzít k rodině.
Pravda však je, že rodiče ani nechtěli Míšu odvést ze sirotčince. Nejprve za ním přišli očistit svědomí, pak se za něj začali stydět, nebo za svůj čin. A teď ho prosí a pláčou, jak je před mnoha lety prosil. A víte, Míša se jim nemstil, neposlal je, odvrátil se od nich. Prostě jim dal spoustu peněz se souhlasem, že navždy zmizí z jeho života.
Jednoho dne Misha potká ženu, bude mít rodinu, děti. Pouze on ví jistě, že jeho rodiče a sestry pro něj již neexistují, už nejsou jeho rodinou, jsou mu cizí.
Neví, zda je to správné, nebo ne, možná potřeboval porozumět a odpustit svým příbuzným, ale jeho rány se dosud nehojí. Doposud se nedokázal vzpamatovat z tak hrozné zrady, která mu hodně pomohla dosáhnout, ale která zničila poměrně velkou část jeho života ...
To je pravděpodobně nejhorší věc, když matka opustí své dítě. Ale možná se Michail stále mýlí a bylo třeba se sejít se svými rodiči. Co si o tom myslíš?
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/zhizn/malchika-otdali-v-detskij-dom-a-vspomnili-o-nem-spustya-25-let.html
