Existovalo takové tajemství, když při těžké fyzické práci část vody na chvíli zmizela z krve. A beze stopy.
Lidé jsou zvyklí na to, že v našem těle musí ztracená voda odcházet s potem nebo ledvinami, nebo s dýcháním, nebo v nejhorším případě se hromadí ve formě otoku. To lze pochopit a dokonce odpustit. Některé případy ztráty vody však nebyly vysvětleny. Voda se neodpařila, nevytekla, nehromadila se ve formě otoku, ale někde se schovala.
V polovině minulého století už lékařská věda dokázala rozplést takové záhadné příběhy a (co je nejzajímavější) pomohly jí v této věci spíše divoké způsoby a zákony poloviny minulého století.
V příběhu o chybějící vodě se vše vyjasnilo až díky elektrickému šoku.
Elektrošok
Jedná se o brutální postup z psychiatrie a neurologie. Nyní se to dělá jen zřídka a v padesátých letech minulého století byli lidé šokováni vpravo a vlevo.
Viděli jste tyto scény ze starých filmů? Sanitáři v bílých pláštích přivázaní na zádech tam dali psycho do svěrací kazajky na gauč a lékař v pince-nez a kravatě zkroutil proud na aparátu.
Takoví trpící ve svěrací kazajce za pomoci elektřiny spustili silný záchvat, během kterého byl mozek restartován a svaly byly strašně přetížené. Byla to nejtěžší fyzická práce ze všech fyzických prací.
Mozek pacientů se restartoval jako dočasně vypnutý počítač. Někdy opravdu pomohlo do určité míry opravit mozek.
Je zřejmé, že tento postup je nebezpečný a zdravotnický personál měl zájem, aby byl klient v pořádku. Pacienti proto často brali krev k rozboru.
Výsledky testů ukázaly, že v krvi chybí část vody. Koncentrace sodíku a chloridu v krvi vzrostla a zatím není jasné, odkud se draslík vzal.
Po pečlivém zamyšlení se tehdejší vědci rozhodli, že voda jde do buněk. Předpokládalo se, že během těžké fyzické práce uvnitř buněk se velké organické molekuly rozpadnou na malé a přitáhnou na sebe vodu.
Máme v buňkách skrytý draslík a tam je kombinován se spoustou různých organických molekul. A když se tyto molekuly rozpadly, draslík vypadl z buněk do krve.
Už jsme se na tom dohodli voda v našem těle prochází bez překážek sama uvnitř buněk a zpět. Je držen pouze osmotickým tlakem roztoků solí nebo organické hmoty. Kde je více soli, tam poteče voda.
A teď, pokud se uvnitř buněk velké organické molekuly rozpadnou na několik malých, pak na sebe silněji čerpají vodu a ta radostně proudí z krve do buněk. Někdy to může způsobit výrazné zvýšení hladiny sodíku v krvi.
Divoké časy poloviny minulého století uplynuly a nyní se sportu říká těžká fyzická námaha a obyčejný glykogen byl prohlášen za velké organické molekuly uvnitř buněk.
Glykogen je něco jako náš lidský škrob. Jako brambor nebo houska. V něm je glukóza zabalena do dlouhých řetězců a svazků. Při fyzické námaze se tyto dlouhé molekuly rozpadnou na mnoho malých a táhnou na sebe vodu.
Několik minut po ukončení fyzické aktivity se vše uklidní a voda se vrátí zpět do krve.
Ukazuje se, že dnešní skromné vysvětlení tohoto jevu bylo někde v roce 1950 podloženo dosti brutálními metodami.
Měli jste nějaký brutální lékařský zákrok?
