Jsme zvyklí si myslet, že smrt je vždy tragédie. Někteří jsou ale připraveni naprosto upřímně přiznat, že když někdo z jejich příbuzných zemřel, bylo to pro ně snazší. Někdo cítil úlevu, někdo byl zklidněn, někdo osvobozen... Ano, to se stává, jen není obvyklé o tom mluvit.
Opravdu říct takovou pravdu znamená přiznat si svoji bezcitnost? Ne! Někdy si to můžete a dokonce musíte přiznat!
„Kdybych nemiloval, netrpěl bych s ní tak dlouho.“
Tady je Antonův příběh. Je mu 58 let a manželku pochoval před rokem. Sedm let se muž stará o ženu trpící demencí. Nejprve ho Olga (Antonova manželka) požádala o odpuštění, protože na něj nyní padlo tolik starostí. Poté její paměť zmizela, ale Anton se na manželku neurazil kvůli tomu, že ho přestala poznávat. Bylo to čím dál těžší a Anton dokonce musel najmout zdravotní sestru. A i když Olga zavolala sestře a řekla, že její manžel přivedl do domu jinou ženu, neurazil se.
Když Olga zemřela, Anton pocítil úlevu a stále tu byl pocit viny. Říká, že v posledním roce začal chtít, aby jeho žena zemřela co nejdříve. A teď ho podobná myšlenka pronásleduje. Anton nechápe, jak se ke své ženě skutečně choval. Kdyby ji nemiloval, netrpěl by s ní tak dlouho. A kdyby ano, přál by si její smrt?
Psychologové tvrdí, že v tom není žádný rozpor. Utrpení člověka je dvojí bolest, jedna z nemocných a druhá z těch, kteří jsou s ním v jeho posledních letech / dnech života. A nevyhnutelná je touha rychle se zbavit této bolesti.
Proč by si měl vyčítat, když jsi donedávna měl blízko ke svému milovanému? Udělal jsi maximum. Existuje také fenomén předsmutku. Když člověk umírá, ale je živý, a jeho blízcí už prožívají bolest ze ztráty. Na jednom místě je jakési rozhořčení: no, kdy už? V takovýchto myšlenkách není žádná ostuda, jsou to zcela normální zážitky, když se utrpení delší dobu prodlužuje. Neobviňujte se za to!
Stalo se to dobrým a svobodným
Osvobození, které přichází po smrti milovaného člověka, je zbavit se negativních vztahů s zesnulými. Anya to pochopila, když jí zemřela matka. V její rodině byla vždy hlavní její matka, brzy ovdověla a sama se starala o děti. Starší sestry, které si uvědomily tvrdou autoritářskou povahu mé matky, rychle vyskočily v manželství a vyletěly z hnízda. A její matka udělala z Anyi „hlavní dítě“, kterého se nepustila. Anya cítila, že její matka od ní hodně očekává, cítila zodpovědnost za náladu své matky. Ale neměla vlastní život. Splnila pouze požadavky své matky. Například jsem vždy nosil šaty a podpatky, abych vypadal jako „skutečná žena“.
Anyi už bylo 28 let, když jí bývalý spolužák nabídl společný pronájem bytu. A Anya souhlasila, odstěhovala se od své matky. A moje matka zemřela o 2 roky později. Pak začala Anya cítit pocit zodpovědnosti za smrt milovaného člověka, vyčítala si, že nechala matku na pokoji, že s ní nebyla až do posledního. A pak se jí najednou ulevilo. Už si nemusí dělat starosti s tím, jestli se její matce budou její slova a činy líbit, nebo ne, nepotřebuje nosit podpatky a šaty. Stalo se to dobrým a svobodným.
Nyní se Anya mohla stát sama sebou. Nějaký čas po smrti své matky se provdala za dobrého muže a porodila mu dceru. Manžel byl první osobou, které Anya dokázala vyprávět o svém obtížném vztahu s matkou a o svých zvláštních pocitech po její smrti.
První myšlenka v její hlavě byla: „No konečně!“
A tady je příběh čtyřicetileté Katyi. Žila s Michailem jen 2 roky a když už byla těhotná se svým synem, rozhodla se rozvést. Michail pil příliš často a příliš mnoho, byl alkoholik a každé jeho zhroucení po setu bylo ještě strašnější a hroznější. Pár se rozešel, ale Katya Michaila tolik milovala! Hodně spolu mluvili po telefonu, žena mu pomáhala s penězi, občas ho vytáhla z policie. A pak se z toho muže stal malý alkohol a stal se závislý na drogách. Katya prošla velkým smutkem, takže když jí zavolali a řekli jí, že její bývalý manžel spáchal sebevraždu, první myšlenka v její hlavě byla: „No konečně!“
Nebyla to ani úleva, ale uvolnění. Už nemusíte v noci poslouchat úplné nesmysly na telefonu, nemusíte přikrývat svého manžela před jeho chudou matkou, říká, že její syn je na služební cestě, už mu nemusíte dávat peníze, vytahovat ho z policie nebo ho vytahovat narcology. A už se nemusíš bát, že si otec jednou na svého syna vzpomene a přijde... Teď se Vikovi žije snáz, ale přemýšlí o tom, proč by nemohla zachránit svého bývalého manžela.
Psychologové říkají, že po ztrátě milované osoby se může objevit široká škála emocí a spousta myšlenek, včetně těch popsaných výše. A doporučují těmto myšlenkám nerozumět a nejdřív je neanalyzovat. Porozumění přijde o něco později.
Někdy smrt blízkého opravdu přináší úlevu. Nebojte se svých pocitů, prostě je přijměte a za nic se neobviňujte! Pokud máte emoce a myšlenky, které se zdají být nějak špatně, nikdo nemá právo vám je vyčítat!
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/zhizn/inogda-smert-prinosit-oblegchenie-oblegchenie-rodnym-i-blizkim.html
