Přestože všichni rodiče říkají, že své děti milují stejně, v praxi je vše úplně jinak. Někdo se stává oblíbencem, někdo je podněcovatelem všech problémů a někdy i zdrojem nenávisti. Tak se to stalo v Míšově životě. Vždy se cítil v rodině přebytečný, nemilovaný, nepotřebný.
Třídní učitel znovu zavolal matce. Syn nechce jít domů sám, schoulený v rohu třídy a pláče. Míšovi je 11 let, moc mu chybí láska rodičů. Doma je pouze jeho starší bratr, který ho uráží, a tak Míša nespěchá domů a čeká na matku.
O půl hodiny později matka stále přichází. Míša čeká, až ho obejme, políbí, řekne, že je čas na večeři, a půjdou spolu domů. Ale místo toho se na chlapce vyvalí příval týrání. A své matce zničil celý život a ona byla unavená z jeho dovádění a vůbec s ním nechce ani mluvit.
Ale Míša se prostě svého staršího bratra bál. Je synem své matky z prvního manželství. Došlo k bolestnému příběhu, matka, pravděpodobně bezhlavě zamilovaná, a otec dítěte je flákač a opilec. Matku nechal bez obživy a syna musela vychovávat sama. Je to zvláštní, ale většinou jsou to první děti z jiného manželství, ke kterým se ženy chovají tvrději, pamatují si své otce a dokonce je nenávidí. A tady je to naopak. Maminka se znovu provdala za hodného muže, narodila se Míša.
Míšin otec se k oběma synům choval stejně, nikdy je nerozděloval na nás „cizí“ a „naše“. Maminka ale považovala svého nejstaršího syna za nejdůležitějšího z těch dvou, litovala ho, rozmazlovala, nic mu neodmítala.
Míša to pochopil, když šel do školy. Musel nosit bratrovo oblečení, což ho samozřejmě moc netrápilo. Když ale synové dostali dárky k svátku, Míša řvala odporem. Starší bratr měl vždycky samé nádherné dárky, ale Míša koupila nějaké drobnosti. Míšovo kolo už bylo rozbité od bratra. Táta ho samozřejmě opravil, ale bezpečně se na něm jezdit nedalo. Starší bratr měl skateboard, lyže, kolečkové brusle, brusle, předponu, trendy telefon. A Míša nemá skoro nic...
Když bylo chlapci 14 let, začal si přivydělávat. Protože jsem chtěl moc, ale rodiče nad tím přivírali oči. Míša se nechala zaměstnat ve skladu zeleniny, samozřejmě nelegálně. Tam začal pracovat v tandemu se strýcem Vovou, kterému už bylo přes 50 let.
Mužovi bylo toho dítěte líto, snažil se udělat většinu práce a peníze si vždy rozdělil rovným dílem. Jednoho dne si partneři povídali. Strýc Vova si všiml, že je chlapec něčím rozrušený, a rozhodl se zeptat, co se děje:
- Co se stalo? Dnes jsme vydělali pěkné peníze, ale ty jsi stále smutný.
Míša si povzdechla a odpověděla:
- Vidíš, vůbec se mi nechce domů, jsem tam zbytečný.
Strýc Vova se zamračil a řekl:
- Víš, maličká, potřebuješ studovat, rozvíjet se a ne sem nosit krabice. A pamatujte, že tu nejsou žádní lidé navíc, pokud jste přišli na tento svět, pak to bylo nutné. A vy pojďte, stanovte si cíl a jděte za ním. Ještě máte čas šťourat do krabic. Tady mě vyhodili v práci, nemám kam jít a vy máte celý život před sebou!
Tato slova Míšu povzbudila natolik, že radikálně přehodnotil svůj život. Ukončil jsem studium a také jsem se přihlásil na box. Pravda, začal pracovat méně často, ale stále se snažil neopustit strýčka Vova.
Za pouhých šest měsíců se Misha hodně změnila. Už se bratra nebál. A jednou, když se dostal do rvačky, ho prostě odmítl. Máma samozřejmě silně nadávala, že Míša zbil jeho bratra, ale žádná opatření nepodnikla. A vůbec, rodiče začali být před Míšou ostražití, jako by se ho báli.
Nyní Misha vyrostla, získala dobré vzdělání a dosáhla všeho sama. Pracuje v advokátní kanceláři jako specialista na rodinné konflikty nezletilých. Je mladý, a tak je pro něj snazší najít společnou řeč s klienty.
A Míša se stále kamarádí se strýcem Vovou, často se vídají, dokonce spolu slaví svátky. Pokud by pak muž pro chlapce neřekl životně důležitá slova, není známo, jak by se jeho osud vyvíjel.
Co chcete přidat. Nemůžete dělit děti na milované a ne milované. Jsi pro ně vším, celým světem, nejdražší a nejblíž na světě. Nechovejte se k nim tak hrubě, nenechte je v rodině cítit nadbytečně!
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/lishnih-ljudej-ne-byvaet.html
