Všichni jsme živí lidé, s vlastními charakterovými vlastnostmi, se svými zásadami, pocity, touhami. A velmi zřídka si někdo myslí, že by mohl urazit milovanou osobu. Nemyslíme si, že naše chování nebo slova mohou někoho velmi hluboce zranit, věříme, že pravda je na naší straně a máme právo dělat to, co děláme. Také jsem ublížil mnoha lidem, ale vždy jsem se snažil činit pokání. Ne kvůli obnovení vztahu, ale proto, aby mi ten člověk prostě odpustil.
A u mě to bylo podobné. Urazili mě, hodně mi ublížili. A bylo těžké odpustit. Ano, nehodlal jsem nikomu odpustit. Bylo mi ublíženo, byl jsem uražen, šel jsem plakat do svého kouta, pak jsem se rozzlobil, nenáviděl, mučil jsem se. Odpustit člověku, který napáchal hodně bolesti, je někdy neuvěřitelně těžké, ale je to nutné, jednoduše proto, abyste se osvobodili od tohoto pocitu bolesti, který je v něm tak dlouho zakořeněný.
Je velmi těžké věřit člověku, který zradil a ublížil. Je těžké ho znovu milovat, nebo se k němu dokonce chovat slušně. Zdá se, že si to nezasloužil, že teď musí navždy zůstat v Jidášovi, že ho musí kousnout svědomí, dohnat bumerang. Během několika minut se mi hlavou honí těžké myšlenky s tragickým koncem. Je ale důležité naučit se lidem odpouštět. Ne proto, abyste zlepšili vztahy, ale proto, abyste se jednoduše osvobodili a klidně dýchali. Abyste se netrápili negativními myšlenkami, abyste se netrápili myšlenkami: „proč to potřebuji“. Je to ošemetné, ale každopádně to stojí za pokus.
Někdy jsou k nám lidé velmi krutí, dokážou zranit jak skutkem, tak slovy. A pak se nám zdá, že dělají něco neodpustitelného. Ale musíte jít dál, jít vpřed, a proto musíte odpustit.
Před několika lety jsem měl to, co jsem považoval za velmi dobré přátele. Byli jsme dlouho přátelé, byli jsme spolu všude, ale pak se něco změnilo. Zradili mě. Mohli dělat špatné věci za mými zády nebo přímo přede mnou, pomlouvat mě, ubližovat mi slovy, mohli mě ponižovat a urážet. A pak jsem viděl, že je to vůbec nezajímá, dokonce nelitují, že mi ublížili. A já jsem ty lidi tolik miloval, tolik jsem si vážil přátelství s nimi a opravdu jsem chtěl náš vztah zachránit. Je jasné, že to obecně nebylo možné.
V jednu chvíli mě najednou napadlo, proč s těmito lidmi vůbec komunikuji. Chovám se k nim dobře, miluji je, vážím si každého z nich, ale oni se ke mně chovají tak ošklivě. Bolelo mě to, ale našel jsem v sobě sílu a prostě jsem se od nich odplevelil a rozhodl jsem se, že už takové přátelství nepotřebuji.
A samozřejmě nikdo z mých přátel mé chování nechápal. Byl jsem tak naštvaný, když mi jeden z nich napsal nebo zavolal. Začal jsem se hádat, třídil jsem věci, snažil jsem se jim strkat nos do jejich chování, dokázat, že se mýlí, protože mě to velmi urazilo. A pak jsem se najednou rozhodl, že už se nemůžu takhle mučit, ale stal jsem se opravdu paranoidním. Nikdo z mých přátel nemyslel na mou bolest nebo na mě obecně a já si vzpomínal na to, co dělali denně, každou hodinu. A rozhodl jsem se jim odpustit.
Taky nejsem dokonalý člověk. Také se mýlím a s největší pravděpodobností, aniž bych si to uvědomoval, někomu ubližuji. Vžil jsem se do jejich kůže a dokázal jsem jim odpustit. Bylo to moje rozhodnutí a neudělal jsem to pro své přátele, ale pro svůj klid.
A snažíš se odpustit těm, kteří ti ublížili. Ne proto, aby se obnovil vztah s člověkem, i když i to může být. Ale s největší pravděpodobností není bezpečné komunikovat s osobou, která je schopna špatných skutků nebo slov adresovaných vám. Ano, musíte chránit sebe a svůj osobní prostor. Ale musíte také odpustit, abyste se osvobodili od své bolesti a jít dál, žít bez urážky a svobodně!
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/vazhno-nauchitsya-proshhat-teh-ljudej-kotorye-sdelali-vam-bolno.html
