Nyní se tak často mluví o obecných scénářích, ale dříve to vypadalo jako nesmysl. Ale je pravda, že když se podíváte na příběhy mnoha rodin, pochopíte, že na každého z nás se od narození přenáší jakýsi podivný program. Zde je jeden takový příběh.
Rodina: manžel, manželka, čtyři dcery, dva synové. 1941 Žijí dobře a najednou je válka. Otec a synové jdou na frontu. Matka a dívky zůstávají doma. Nyní dívky potřebují pomáhat matce s domácími pracemi, uklízet domy, kopat na zahradě, zatímco matka pracuje dnem i nocí v továrně.
Dívky nevyrůstají věkem, ale charakterem, stávají se silnými. Muži se vracejí z fronty, vše se zdá být v pořádku, všichni jsou v bezpečí, jen každý je jiný. Otec teď hodně pije, protože má před očima své zavražděné kolegy, tváře těch, které zabil, synové jsou přísní a s prošedivělými vlasy, dívky jsou samostatné, matka necitlivá a chladná.
Otec začne pít a po chvíli prostě odejde za jinou ženou. Matka začíná být nemocná. Nejstarší dcera dospívá a vdává se. Z beznaděje, protože je to nutné, abychom nezůstali starou pannou. Žijí dobře, porodí jednu dceru, druhou, třetí, čtvrtou. Manžel zuří, chce syna, začne pít, v domě jsou skandály. A pak si najde jinou ženu a pošle svou ženu s jejími dcerami.
Vrátí se do domu svého otce. Matka je těžce nemocná, skoro nechodí, ale dceři s dětmi pomáhá, jak umí. Dcery brzy vyrostou, potřebují pomáhat i babičce a mamince. Neustále pracuje a pak se znovu vdá, a opět ne z lásky, ale proto, aby byl v domě alespoň nějaký muž. Ale neúspěšně. Manžel pije, bije, obtěžuje dívky. Žena se rozvede, její matka onemocní a zemře. V té době je nejstarší dceři již 20 let a rozhodne se provdat za spolužáka, který jí velmi krásně vyzná lásku.
Narodila se dívka. Manžel začíná pít a chodit doleva. Najednou si žena uvědomí, že takový život musí být zastaven, že tohle všechno viděla a že už to nechce opakovat. Sama vychovává dceru, pracuje, studuje, pomáhá mamince, která začala hodně onemocnět, a sestrám.
A teď dcera roste, jedna, jediná. Co ve svém životě viděla? Kde je pro ni příklad šťastné rodiny, lásky, péče, vřelosti? Bojí se pomyslet na to, jak se její život vyvine, nechce opakovat vše, co se stalo její mamince, babičce, prababičce.
K mužům už má své postoje – všichni pijí, podvádějí, bijí své ženy. Ví, že v tomto životě musíte být silní, spoléhat se jen na sebe, rodit jen tolik dětí, kolik dokážete vychovat a vychovat sama. Ocitne se uvnitř cesty, kterou vyšlapaly její ženské předky. A ona netuší, jak se odtamtud dostat, jak se v tom všem neutopit!
Hned řeknu, že se z toho všeho dokázala dostat. Potkala velmi dobrého muže a už 20 let je za něj šťastně vdaná. Mají čtyři děti, první dvě byly dívky a pak další dva chlapci. Bylo pro ni velmi těžké se zlomit, aby se neopakoval osud jejích milovaných žen, musela se odtamtud doslova dostat.
Ukazuje se, že svůj život můžeme změnit sami? Ne, neignorujte zkušenosti předků, protože budou absorbovány jako model. Budeme dál šlapat po té cestě, ale můžeme se dostat ven. Je to děsivé, bolestivé, nepříjemné, ale jediný způsob, jak vše změnit k lepšímu.
Nemůžeme vše napravit, nemůžeme vzít a přepsat historii, nemůžeme přesunout odpovědnost na druhé, ale můžeme se pokusit uzdravit sebe a svůj život. Vlastníma rukama!
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/kak-my-povtoryaem-sudbu-svoih-roditelej.html
