„Má drahá děvče, kdybys věděla, jak moc tě miluji! Všechny mé myšlenky jsou jen o tobě, opravdu chci, abys byl opravdu šťastný. Ale život je tak těžký a bude tě čekat mnoho zkoušek, kterými budeš muset projít sám, abys byl silnější.
Odpusť mi, můj maličký, že jsem ti dal silné srdce. Bude vám trvat mnoho let, než pochopíte, že ne každý vás bude milovat. Budou tam jizvy, ale tvé silné srdce ti nedovolí se vzdát!
Vidím, jak jsi hodný. V některých okamžicích jsi tak nevinný, bystrý, jsi otevřený světu, miluješ všechny kolem, v lidech vidíš jen dobro. Bolí mě pomyšlení na to, jak se změníš, když si najednou uvědomíš, že jsi byl využit. Budete stejní, budete stejně laskaví, důvěřiví, milující?
Prosím, má drahá, odpusť mi, že jsem po mně zdědil nezištnou lásku k druhým, i ty, stejně jako já, vidíš v lidech to dobré. I ti, kteří si to vůbec nezaslouží.
Teď jsi ještě dítě. Na vše se díváte se zájmem, zbožňujete svůj život, užíváte si každý okamžik. Ani si nedokážete představit, že svět je plný zla, plný nebezpečí a bolesti. Opravdu nechci, abyste to museli řešit, ale vyhnout se tomu rozhodně nedá. A nejhorší je, že ti lidé, které silně a skutečně milujete, způsobí bolest!
Rád bych do vašeho srdce a do vaší hlavy vložil všechny lekce, které jsem se v životě naučil, ale bohužel to není možné. Vy sami musíte získat zkušenosti, sami musíte všemu rozumět. I když vám budu každý den říkat o tom, jak je svět krutý, kolik je kolem zlých lidí, mluvit o pravdě života, moje zkušenost se stejně nestane vaší.
Nyní tak hluboce cítíte vše, co se s vámi děje. Brzy ale pocítíte nejen kouzlo celého světa, ale i jeho bolest. Budu doufat, že jednoho dne pochopíte, že to není zátěž, je to váš dar hluboce cítit.
Vím, že mnozí rodiče jsou velmi rádi, že jejich děti jsou jako oni, ale naopak vás musím jen požádat o odpuštění. Protože v tobě teď vidím sebe z dětství. Ten samý veselý, důvěřivý, nevinný človíček, který chce dělat dobro druhým, kterému na druhých záleží, který dělá dobré skutky. Vím, že to vše pak přeroste ve vaši sílu, ale nejprve budete muset zažít spoustu bolesti. Prosím tě o odpuštění, má drahá dcero!
Moje slunce, pomáháš mi zapomenout na mou bolest, učíš mě znovu si užívat života, neztrácet odvahu, když se stane něco špatného. V dětství jsi mi tak podobný a jsem na tebe hrdý, na tvou laskavost, upřímnost, záři!
Zlato moje, ty umíš odpouštět, dokonce i já, protože nejsem dokonalý a někdy se můžu mýlit. Cítím se kvůli tomu zraněný a zahanbený. Koneckonců, jak můžete urazit tak čisté dítě. Už jste se naučili bránit své potřeby, bránit se. I teď jsi chytřejší a moudřejší než já, protože dáváš lidem druhou šanci, vidíš v druhých to dobré, jsi si jistý, že si zaslouží odpuštění. Zdá se, že jste mnohem lépe připraveni na setkání s tímto světem, jednoho dne vám narostou křídla, která se naučíte používat!
Nejsem dokonalá máma, nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlela. Ale jestli sis vybral mě, tak si to zasloužím. Moc vám za to děkuji! Jsem opravdu hrdý, že jsi moje dcera!
Má sladká princezno, vím, že i tvé srdce jednoho dne pukne, ale jsem si jistý, že můžeš změnit svět. Protože jste neuvěřitelně zářící, osvětlujete svým světlem vše kolem. Hlavní je neměnit, nelámat, jít vpřed.
Časem si uvědomíte, že žádná magie neexistuje, ale opravdu chci, abyste i nadále věřili v nemožné. Jak bych si přál, aby se čas zastavil a ty mohl být déle dítětem. Abychom mohli být spolu, abych tě mohl chránit před zlým světem, abys mě nechal se o tebe starat. Ale tohle je nemožné…
Miluji tě, můj maličký. Jsi hodně jako já. Možná někdy budeš chtít mně a celému světu ukázat, že jsi úplně jiný, že vůbec nejsi jako já. Přijmu to, ale přesto pro mě zůstaneš, má zlatá, má milovaná dcero. A vždy na tebe budu hrdý, princezno moje!“
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/poleznoe/pismo-ot-materi-k-docheri.html
