S manželem se známe 10 let a máme 8 letou dceru. Obecně na sebe nemáme žádné stížnosti a vedeme normální život.
Manžel je velmi klidný člověk, řekl bych poddajný a měkký, ve všech oblastech života. Když jsme spolu začali chodit, přišlo mi to roztomilé. Nikdy se se mnou nehádal, vždy se mnou souhlasil, nosil květiny, plnil rozmary, byl slušný a na ničem netrval.
První telefonát byl, když jsem to po třech měsících randění a polibků na tvář nevydržel a požádal jsem, abych mě políbil na rty.
Byl v rozpacích, ale zasmál se. Suché "vymačkané" rty do tuby.
Poté došlo k pokusům naučit ho líbat, ale vždy byl velmi neohrabaný. Měl pocit, že to nepotřebuje, že mu stačí držet se za ruce a být tam.
O šest měsíců později jsme měli poprvé, znovu, z mé iniciativy. Cítil jsem se nesvůj z takového průběhu našeho vztahu. Ale je to velmi dobrý člověk, milovala jsem ho, přijala ho takového, jaký je a snažila se zaplnit jeho rozpaky svou iniciativou.
Dali jsme se dohromady rok poté, co jsme se potkali, odehráli skromnou svatbu a začali plánovat dítě. Jakkoli to bylo legrační, skutečným problémem byla banální část manželství. Vždy jsem ten proces inicioval sám a chvíli se zdálo, že se mnou není něco v pořádku. To vedlo ke vzniku komplexů.
Naštěstí jsem rychle otěhotněla a začaly jiné starosti. Oprava, uspořádání jeslí, narození dcery, první krůčky, školka, škola. 7 let uteklo jako jeden den.
Před 2 lety k nám přišel do práce nový zaměstnanec. Okamžitě se o mě začal zajímat. Dlouho jsem předstíral, že si jeho námluv nevšímám, vzdoroval jsem a přivíral oči před sympatií, která se objevila.
Začala jsem na vztahu s manželem ještě více pracovat, ale bylo to jen horší.
A kolega se nevzdával, vždy tam byl a připomínal mi, že jsem mladá atraktivní žena.
V důsledku toho jsem to po dalším neúspěchu s manželem vzdala a... ztratila hlavu.
Jakmile tento vztah začal, rozkvetla jsem, začala se o sebe starat, oblékat se. Jako by mi vdechl nový život. Tolik komplimentů mým směrem, jsem v životě neslyšel!
Kolega - sebevědomý, silný, někdy arogantní a velmi vytrvalý. A tak jsem po celá ta léta postrádal mužský princip. Už mě nebaví cítit se nechtěná s manželem, který ani nemůže převzít iniciativu v manželské povinnosti. A s tímto mužem se cítím přitažlivě a žensky.
Ale pořád se cítím provinile. Jsem zmatený a nevím, co mám dělat.
Manžel je úžasný ve všech směrech, ale jako muž absolutně nic. A já jsem žena a mám své vlastní potřeby. Po celá ta léta se mi nedaří probudit ve své ženě instinkty, ať jsem se snažil sebevíc. A myslím, že to nepůjde.
Nový muž je připraven, abych kvůli němu opustila manžela, ale nemohu opustit svou drahou osobu, i když spolu žijeme jako spolubydlící nebo jako bratr a sestra.
Cítím se nechutně, ale nevidím východisko z této situace.
Myslím, že čas dá vše na své místo. Mezitím... ať se stane cokoli. Žiješ jen jednou!
