Stáří nikoho nešetří, všichni mu jednou budeme čelit. Ze silných, zdravých a úspěšných lidí se proměníme v pokřivené staré lidi, kteří se o sebe těžko postarají. V jiných zemích je běžné umístit svého staršího příbuzného do zvláštního ústavu. U nás je to vždy vnímáno nepřátelsky. Řekněme, že se to rovná ponechání dítěte v dětském domově.
No, co když neexistuje absolutně žádný způsob, jak se o starého muže postarat? Pokud potřebujete pracovat? Pokud existují malé děti, které také potřebují péči? Nebylo by pak lepší dát člověka na dobré místo, kde mu bude poskytnuta náležitá péče?
Podobně je na tom i manžel Leny Slavy. Je to jediné dítě v rodině, milované a vytoužené sny, pozdní dítě. Jeho matka ho porodila, když jí bylo téměř 40 let. Rodiče jsou hodní, nikdy nelezli do rodiny mladých, žili si vlastním životem, nepotřebovali pomoc, oba mají dobrý důchod, dům, auto, daču. zajištěno obecně. Lena a Sláva žijí v jiném městě, mají tři děti, nejstaršímu je 10, mladším dvojčatům jsou 3 roky.
Tady je nepříjemnost, tchán umírá, tchyně zůstává sama. Vždycky to byla bojovná žena, nezávislá, ale pak začala být nemocná, chovala se divně, pak zavolala, řekla, že jí někdo vlezl do domu, že viděla svého manžela živého, začala si plést čísla dětských čísel, volala cizím lidem a pak dětem vyčítala, že jsou to prý čísla změněno.
Nyní je jí 70 let, je jasné, že se u ní rozvíjí demence, je jasné, že je sama nemocná a její samota průběh nemoci jen zhoršuje. Lena se bojí, chápe, že Sláva čeká na první krok od ní, a bojí se vzít k sobě tchyni. Její mamince je také mnoho let, už dlouho žije sama. A Lena se bojí, že jednoho dne k sobě bude muset vzít matku a pak i tchyni
Péče o seniory není jednoduchá, zvlášť pro dva. To je obrovský talent a je potřeba šíře duše, aby člověk mohl zasvětit svůj život péči o druhé. Navíc Lena a Sláva mají malá dvojčata a oba stále pracují. Je to taková zodpovědnost vzít si k sobě domů staršího člověka, je to tak těžké jak fyzicky, tak psychicky. A kdo se bude starat o staré lidi, když budou všichni v práci? Demence je strašná věc. Člověk může zapomenout na své příbuzné, zapomenout na své jméno, zapnout plyn, opustit domov. Nebylo by lepší, aby se o starého pána starali speciálně vyškolení lidé? Že byl pod dohledem lékařů?
Lena a Sláva mohou zaplatit tchýni kojenecký ústav, ale hlodá je svědomí, je to stále matka. Zatímco oni přemýšlejí a nemohou se pro nic rozhodnout, tchyně je stále podivnější. Snažili se ji vzít k lékaři, protože lidé s demencí žijí se správnou terapií dlouho, ale ona kategoricky odmítá návštěvu nemocnice a nechce brát žádné prášky. A ještě víc nepozná, že má něco s hlavou. Díky tomu je to dvojnásob děsivé.
Ukázalo se, že Lena a Sláva nejprve studovali, aby získali dobrou práci, pak pracovali na nákupu bydlení, abyste zajistili dětem, a pak musíte zkontrolovat starší příbuzné a udělat si čas pro sebe, když bude?
Možná se takový názor někomu bude zdát sobecký, ale Lena k sobě opravdu nechce vzít svou tchyni. Teď potřebuje myslet na děti, jsou ještě malé. Raději nechej Slavovu matku žít ve zvláštním ústavu. Takže všichni budou lepší a klidnější.
Na druhou stranu právě teď myslí na děti, vychovává je, vzdělává, vynakládá na ně všechnu svou energii a pak ji strčí i do kojeneckého ústavu. kde je pravda? Co dělat? Jak si myslíte, že?
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/kuda-devat-pozhiluju-svekrov-esli-k-sebe-vozmozhnosti-zabrat-net.html
