Moje děti, když byly malé, mi neustále vyznávaly lásku, jen tak. Někdy dokonce řekli: „Taky tě miluji,“ a byl jsem překvapen, protože to znělo jako odpověď na mé přiznání, ale neřekl jsem nic. A pak jsem jednoduše odpověděl: "A miluji tě ještě víc."
Kdysi jsem se snažil zapisovat všechny maličkosti o svých dětech. První zuby, první slova, první nádherné činy, které mě dojaly a rozesmály. Teď vytáhnu své poznámky, které jsou mému srdci drahé, listuji v nich a na některé okamžiky si ani nevzpomenu. A stydím se za to. Cítím se provinile, že jsem zapomněl na to, co bývalo tak důležité.
Zdá se mi, že si pamatuji všechno, co se stalo mým dětem, pamatuji si, jak jsme si v dětství hráli, jak jsem je hladil po vlasech, tak hedvábné a jemné, jako malé ručičky mě objímaly, jak jsem litoval kvůli dalšímu oděru, jak jsem se s nimi radoval z prvních úspěchů a plakala kvůli některým jejich selháním, jak jsem v noci nespala, když moje děti byly nemocné kvůli horečce, bolesti v krku nebo noci noční můra. Na takové noci, zdá se, se vůbec nezapomíná, ale ne. Byl jsem tam, ale proč tolik vzpomínek z minulosti prostě zmizelo?
Ano, zapomínáme většinu toho, co jsme prožili. I když je to spojené s našimi drahými dětmi. A ty noci budou také zapomenuty. A také ty, kdy děti prostě nemohly spát a já jsem je hladil po zádech a ony mi vyznávaly lásku a líbaly mě na tvář.
Jejich dárky, sladké úsměvy, špatně vyslovovaná slova, povídání o něčem kouzelném, vystoupení ve školce i ve škole. Přísahali jsme, že na takové chvíle nikdy nezapomeneme, protože jsou velmi světlé a nezapomenutelné.
Někdy si myslíme, že náš mozek je jako počítač a všechny vzpomínky určitě spadnou do samostatné složky s názvem „Důležité“. Ve skutečnosti je však vše úplně jinak. A teď se cítím provinile, že jsem nějak zapomněl na něco, co bylo tak důležité. O takových chvílích jsem asi měl vyprávět později svým vnoučatům.
Ukazuje se, že svému mozku nemůžete důvěřovat v důležitých informacích, ten je buď vymaže, nebo skryje za nějaké jiné vzpomínky. Jsem máma, musím si pamatovat všechny detaily a detaily o svých dětech, ne?
Je to smutné a depresivní kvůli takové ztrátě. A právě teď jsem si to uvědomil. Chceme, aby si celé dětství našich dětí pamatovali jako oblíbený film. Někdy si ale svůj oblíbený film zapamatujeme ještě lépe! Ale proč ne s dětmi?
Myslím, že všichni musíme pochopit, že i když si některé důležité okamžiky nepamatujeme, stále jsou nití, která nás spojuje s našimi dětmi. Vytvářejí náš vztah k dětem a tyto vztahy trvají celý život.
Ano, některé detaily z minulosti se mohou ztratit, ale všechny jsou součástí jednoho velkého obrazu. Nevidíme je jednotlivě, ale jako celek je pro nás obraz vidět a je krásný. Vzpomínky si nepamatujeme, ale cítíme z nich emoce.
Děti si toho samozřejmě také moc nepamatují, ale díky mateřské něze a lásce se mění, stávají se lepšími, a tak mezi námi vzniká spojení.
Milé mladé maminky, samozřejmě není možné opravit každou vzpomínku na papír, ale stojí za to se o to pokusit. A maminkám, které mají větší děti, bych poradila, aby se nezavěšovaly jako já, na ty okamžiky, které se kamsi vytratily z paměti. Je důležité, aby všechny tyto chvíle zanechaly příjemný otisk ve vašem životě a životě vašich dětí! A určitě k tomu taky dojdu, k uvědomění, k pochopení a pustím svou vinu...
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/samoe-hudshee-v-materinstve-nevozmozhnost-vspomnit-vse-do-maloj-krohi.html
