V příběhu o dobrém i špatném glukokortikoidy diskutovali jsme o tom, jak přesně se leukocyty dostávají z krve do okolních tkání. A musí se dostat ven. Protože naše nemoci velmi často začínají a končí někde na periferii. Možná je to zápal plic nebo možná jen tříska v prstu.
To znamená, že v celém těle máme zaseknuté imunitní buňky, které jako první narazí na infekci a vyvolají poplach. Pak zavolají posily z krve.
Leukocyty neustále hlídají naše tělo s průtokem krve. Sledují signály jako draci. Pokud některé podezřelé chemické sloučeniny prosakují ze stěny cévy, pak se leukocyty okamžitě ponoří z nebes a padnou na tuto zeď.
Je jasné, že se to děje uvnitř cévy, kterou krev rychle proudí. Takže leukocyty nejen přistávají, ale nějakou dobu se valí podél stěny cévy. Jako laskavec. Viděli jste tyto keře válet se po silnici? Takto se leukocyty valí podél stěny cévy.
Pak se leukocyty podaří zachytit a zpomalit. Už jistě vědí, že za zdí lodi se děje něco špatného, a musí tam jít.
Pak leukocyty začnou vnikat mezi buňky lemující stěnu cévy a pomalu se plazit ven. Dříve se myslelo, že takto leukocyty všechno obrací. Ale pak se ukázalo, že vědí, jak pokračovat.
Bylo to doslova vyfotografováno pod mikroskopem. Říká se, že asi ve 30% případů se leukocyt neplazí a nehledá mezeru, která by do něj mohla vniknout. Ne. Naroste mu noha a začne kopat do klece, která mu stojí v cestě.
Pamatujete si školní biologii? Byla tam asi améba s pseudopodem, se kterou améba chodí a šťouchá do všeho. Náš nativní leukocyt tedy nakopne buněčnou stěnu stejným pseudopodem a vtlačí do ní díru. Pak sám spadne do této jámy a klec ho přikryje shora.
Je to, jako by někdo kopal hlubokou studnu, a pak se na ní rozpadla Země a on by musel kopat dál, aby se dostal ven. Takže leukocyt si razí cestu ven stěnou cévy.
A nikdo tě nekopal zevnitř?
