Je důležité vážit si chvil s rodiči. Stačí na pár minut všechno odložit a zavolat mámě nebo tátovi. Jednou budou pryč a teprve potom pochopíš, že všechny tvé starosti byly druhořadé, ale volání od rodičů... Bolí to, moc to bolí... Zavolej jim hned teď!
Viděl jsem takový obrázek v minibusu. Autobus byl narvaný, všichni se vraceli z práce. Ozvalo se hučení, utkané z mnoha hlasů. Ale uprostřed toho hučení jsem zřetelně slyšel: „Mami, vážně? Znovu? Voláte mi podruhé za den!" Otočil jsem se a uviděl dívku, která jednou rukou držela tašku, snažila se ji zapnout, druhou držela madlo a ramenem si tiskla telefon k uchu. Je jasné, že se jí hodně nelíbilo mluvit, všude kolem byla tlačenice, ruce zaměstnané, ale mě tak "řezal" tón, kterým telefonovala s maminkou.
A víš, nechtěl jsem tu dívku soudit, jen jsem se v ní poznal. I já jsem takto ostře odpovídal, velmi mě štvalo, že máma může volat několikrát denně. Vadila mi matčina přehnaná ochrana, protože se vždy ptala, jestli jsem teple oblečená, jestli jsem viděla novinky, jestli jsem připravila salát podle jejího receptu.
Ano, sama vím, jak se potřebuji oblékat, abych neumrzla, sama sleduji novinky, už jsem dospělá. A byl jsem tak naštvaný, že ze mě rozhovor s matkou udělal hloupou dívku, která bez dospělých nemůže ani šlápnout. Vždy jsem před jedním incidentem věřila, že v mém životě je příliš mnoho matek. Potkal jsem na lavičce ženu, která hladila telefon a hořce plakala. Jsem takový člověk, že nemůžu projít kolem. Tak přišla a zeptala se, jestli by mohla s něčím pomoct.
Žena byla nejprve vyděšená. Řekla, že jen přemýšlela, a dokonce zapomněla, že je na ulici. Dali jsme se do řeči, řekla, že její matka před měsícem zemřela a stále čekala na její telefonát. Matka jí volala každé ráno před prací a dokonce i večer. Žena se slzami v očích řekla: „Celou dobu volala kvůli nějakým nesmyslům a někdy jsem se jen stěží dokázala ovládnout, abych nezakřičela. Vstala brzy a pak čekala, až se probudím, aby mi zavolala. A musela vymyslet, na co se mě na tohle zeptat, aby mě nezlobila. A stejně jsem byl naštvaný. Potřebovala jen pozornost, chtěla se jen cítit jako moje matka a já tomu nerozuměl, dokud nebyla pryč!"
Cítil jsem se tak hořce z toho, co jsem slyšel: „Ani já nikdy neuslyším matčin hlas. A nikdo se mě nebude ptát, jestli jsem teple oblečený, co jsem jedl, jestli jsem se přihlásil k zubaři. A já se konečně přestanu cítit jako malá holka, stanu se opravdu dospělou natolik, že budu žít bez matky! Jak můžeš žít bez své matky?"
Takové myšlenky se staly děsivými, vytočil jsem matčino číslo, chtěl jsem slyšet její hlas. A hned uslyšela alarm v mém tónu, chápe to tak? Jak její srdce cítí, že dítě pláče? Uklidnil jsem ji, řekl, že jsem jen unavený a zeptal se jí na název nějakých léků, které mi poradila a pak se rozloučil a slíbil, že večer zavolám. Po rozhovoru s matkou jsem vydechl úlevou, cítil jsem se klidnější.
A tady je tento případ v minibusu. Ta dívka si byla naprosto jistá, že její matka nemá co dělat, že chce své dceři „vyndat“ mozek. Ale matka se prostě trápí, trápí a chce se také cítit potřebná, cítit se jako její matka. A i ona si vybírá témata, která její dítě nenaštvou. Připadají jí důležité a její dcery jsou prázdné.
Když děti vyrostou, rodiče jsou osamělí. Nikdo je už nepotřebuje, nikdo nepotřebuje jejich péči a pozornost. A rady už nejsou nijak zvlášť potřeba, děti jsou dospělí. Drazí, prosím vás, prosím vás, nemusíte dospět až do konce! Můžete být obchodní žena, vysoce postavení šéfové, ale vždy zůstanete dětmi, dokud budou vaši rodiče naživu. Přeji vám, aby s vámi byli ještě dlouho! A k tomu jim stačí dát najevo, že je potřebujete!
Zavolejte svým rodičům hned!
Původní článek je zveřejněn zde: https://kabluk.me/psihologija/beregite-svoih-roditelej-oni-ne-vsegda-budut-s-vami.html
